Odborné informace C. H. Beck
kvalitní - kompetentní - kompletní

Recenze: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku

13.12.2016  |  Odborná recenze

Na konci minulého roku se portfolio našeho nakladatelství rozšířilo o publikaci, která se zaměřuje na jednu z klíčových oblastí smluvní obchodní praxe, totiž porušení smlouvy a právní následky s tím spojené. Letní číslo BULLETINU ADVOKACIE uveřejnilo její recenzi, jejímž autorem je advokát a odborný asistent Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Mgr. Mgr.  Jan Petrov, LL.M., Ph.D.

<< 6 minut čtení >>

Koncem roku 2015 vydal Josef Šilhán u Nakladatelství C. H. Beck monografii „Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku“. Dle mého názoru představuje podstatný přínos pro výklad a použití předmětných ustanovení občanského zákoníku a obecně pro advokátní praxi. 

Kniha se vyznačuje dobrou a logickou systematikou. Je členěna do 20 přiměřeně rozsáhlých kapitol uspořádaných do čtyř souvislých částí: (A) jak lze smlouvu porušit, (B) jaké následky jsou s porušením smlouvy obecně spojeny, a (C) jak spolu souvisejí jednotlivé následky, resp. jak je souladně aplikovat tak, aby nevznikaly nedůvodné hodnotové rozpory. I pokud by text končil zde, tvořil by celistvý útvar. K tomu ovšem práce obsahuje též (D) zvláštní část, v níž autor podrobně a aplikačně rozebírá jednotlivé instituty ve světle částí předchozích.

Autor dokázal kvalitně propojit praktický i teoretický pohled. Dospívá tak k závěrům, které jsou: (1) nové, přinejmenším v českém prostředí, kde žádnou obdobnou práci v dané míře celistvosti neznám, (2) prakticky relevantní, (3) opřené o konzistentní teoretický základ, a (4) komplexní jak co do svého rozsahu (autor neopomíjí snad žádný případ porušení smlouvy), tak i co do zpracování jednotlivých bodů.

V kapitole 1 si autor klade (jen zdánlivě triviální) otázku, kdy dochází k porušení smlouvy. Mimo jiné přenáší do českého práva zahraniční doktrínu, dle které ze smlouvy plyne nejen povinnost poskytnout hlavní plnění, ale též přiměřeně chránit zájmy druhé strany. Porušení této povinnosti aktivuje instrumentárium smluvního práva, např. odstoupení od smlouvy nebo náhradu škody, jíž se lze zprostit jen při zásahu vyšší moci (§ 2913 odst. 2 o. z.). Dále se autor zabývá praktickou otázkou, jaké parametry má mít hlavní plnění, nejsou-li smlouvou určeny výslovně, a uvádí inteligentní výkladová kritéria (např. očekávání stran a nepřekvapivost). Rozpracovává také rozdíl mezi odpovědností za dosažení stavu (výsledek) anebo řádný výkon určité činnosti. 

V kapitole 2 autor zajímavě systematizuje případy porušení smlouvy, zejména spočívající v nesplnění, resp. nikoli řádném splnění hlavního dluhu. Ilustrativní a přehledné je schéma v podkapitole 2.3.

V kapitole 3 se autor zabývá prodlením. Nejprve rozebírá jeho obecné znaky, aby pak v podkapitole 3.6 pojednal o (intepretací dovozeném) pravidlu „dlužník není v prodlení, pokud věřitel plnění, byť vadné, přijal“ a podrobně rozebral jeho praktické důsledky. Považoval bych jen za vhodné interpretaci, z níž toto pravidlo vyvěrá, podrobněji zdůvodnit již zde, a ne teprve v kapitole V.2.2, v souvislosti s vadným splněním. Užitečný je výklad v podkapitole 3.8 (může nastat prodlení dlužníka, je-li tu prodlení věřitele?) stejně jako rozlišení mezi splnitelností a splatností v podkapitole 3.9, včetně analýzy po jednotlivých variantách. Podstatná a prakticky vysoce relevantní je také podkapitola 3.10 o částečném plnění a částečném prodlení, a to včetně rozhraničení mezi částečným prodlením a kvantitativními vadami, které zakládají odlišné právní důsledky. 

kapitole 4 se pak autor zabývá dodatečnou nemožností plnění, a to včetně ztráty práva na plnění. Autor nekončí u obvyklého pravidla „samotná vyšší obtížnost nezakládá nemožnost plnění“ a pokračuje k situacím, kdy sice plnění teoreticky možné je, ale trvání na něm by vedlo k vysoce neproporcionálním a ekonomicky škodlivým důsledkům. Tyto případy autor navrhuje řešit především prostřednictvím tzv. hardshipu ve smyslu § 1765 a násl. o. z. Pro další výzkum se nabízí otázka, jak řešit situace, kdy hardship způsobil dlužník svým omluvitelným nedopatřením (srov. výraz „změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit“ v § 1765 odst. 1 o. z.) a svůj dluh nyní může splnit jen se zcela neproporcionálními náklady.

V kapitole 5 pak autor velmi bohatě a podrobně rozebírá patrně nejčastější případ porušení smlouvy, totiž vadné plnění. Vedle kvalitního standardního výkladu autor přináší řadu nesamozřejmých myšlenek, např.: marginální odchylky nemusejí vadu zakládat, v některých případech může být vada vyvolána též nesprávným časem plnění, vadně může být splněn též peněžitý dluh a může být obtížné rozlišit, kdy se jedná o více různých vad, anebo o vícečetný projev téže vady (což je relevantní zvláště v případě smluvní pokuty stanovené pro jednotlivý případ porušení). 

V kapitole 6 autor zmiňuje závazkový delikt, a to (z dobrých důvodů) jen stručně a pro úplnost. Předpoklady závazkového deliktu jsou rozebrány již dříve a k následkům porušení jednotlivých smluvních povinností se autor vyjadřuje dále. 

V navazující části B, tj. kapitolách 7 až 10, se autor obecně zabývá jednotlivými následky porušení smlouvy. Jeho rozbor je, ve srovnání se standardním výkladem, podstatně úplnější. Těchto následků smysluplně uvádí 28. Nejde o pouhý výčet; autor každý z následků rozvádí a rozřazuje je k jednotlivým způsobům porušení smlouvy (srov. Stěžejní tabulku na str. 159, mimořádně přehlednou a pečlivě připravenou). Autor dále rozebírá vliv porušení smlouvy na trvání povinnosti poskytnout dlužné plnění a protiplnění a liberační důvody, resp. další možnosti dlužníkovy obrany. 

V kapitole 11 autor kvalitně analyzuje funkci pravidel sankcionujících porušení smlouvy, zejména incentivy pro smluvní strany a alokaci rizika. To vše shrnuje, při propojení pohledu věřitele i dlužníka, ve velmi přehledných schématech na str. 227 a 233. 

Za stěžejní pak považuji kapitolu 12. V ní autor využívá svoji předchozí analýzu jednotlivých pravidel o následcích porušení smlouvy k tomu, aby zřetelně formuloval a obhájil funkcionální přístup (str. 262): „nejde ani tak o to, jaký konkrétní následek strany ve smlouvě zvolily, jak ho nazvaly a jak ho modifikovaly, podstatné je (…), jaké jsou jeho reálné výsledné funkce“. Tento přístup upřednostňující materiální před formálním posouzením může vést ke zvýšení právní nejistoty (celistvé posouzení je obtížnější než podřazení případu pod jednotlivý institut). Ale ve smluvním právu, spíše než kde jinde (ve vztahu k věcněprávnímu zajištění srov. T. Richter: Zajištění dluhů podle nového občanského zákoníku – základní otázky a obecná úprava, Obchodněprávní revue č. 7–8/2013, část I.3.) výhody funkcionálního přístupu dle mého názoru převažují. 

V kapitolách 13 a 14 pak autor (pro české prostředí nesamozřejmě) rozlišuje mezi  samovykonatelnými následky porušení smlouvy (ty může věřitel realizovat o své vůli, např. ponechat si přijatý závdavek) a následky, které může uplatnit jen soudně. Přitom rozvíjí funkcionální přístup a ukazuje, že strany mohou téhož sankčního účinku dosáhnout prostřednictvím nejrůznějších institutů. Přehledná tabulka na str. 277 dobře poslouží i praktikovi při úvaze, jak co nejefektivněji chránit klienta. Lze dodat, že jde zpravidla o symetrický problém: je-li určitý mechanismus samovykonatelný z hlediska věřitele, pak se „povinnost“ bránit se soudní cestou (proti neoprávněnému uplatnění samovykonatelného mechanismu věřitelem) překlápí na dlužníka.

V kapitolách 15 až 20 pak autor podrobně a prakticky relevantně rozebírám jednotlivé právní instituty, často ty v českém právu nové nebo nedostatečně zpracované. Tak u náhrady škody autor podrobně analyzuje řadu témat, která bychom obvykle nalezli jen ve specializované práci (pozitivní a negativní interese, ochranný účel smlouvy, míra důkazu u ušlého zisku, předvídatelnost újmy, míra požadovaného důkazu, zvláště u ušlého zisku). Obdobně komplexní je i rozbor úroků z prodlení (výpočtová báze, úroky z úroků, přiměřenost, § 1972 o. z., vztah ke smluvní pokutě), smluvní pokuty, odstoupení od smlouvy i nároků z vad. Ve všech případech autor obsáhle cituje judikaturu i literaturu, do hloubky analyzuje právní problémy, formuluje řadu rozumných kritérií pro výklad neurčitých pojmů (typu „podstatný“ nebo „přiměřeně“) a dospívá k mnoha původním zjištěním.

Závěrem bych uvedl, že práce představuje mimořádně celistvé a systematické zhodnocení problematiky. Autor ukazuje i nesamozřejmé vazby a souvislosti mezi jednotlivými instituty a usiluje o to, aby nebyly aplikovány v izolaci. Dospívá k mnoha přínosným zjištěním, která jsou nová, přinejmenším v českém prostředí. Nevyhýbá se problémům, ale naopak postupuje způsobem: „Čím spornější či méně jednoznačná otázka, tím více prostoru třeba vyhradit její analýze.“ Práce tak velmi zdařile propojuje praktickou i teoretickou stránku. Obsahuje precizní shrnutí, ukazuje některé nedostatky praxe a na základě vlastního teoretického aparátu navrhuje jistou korekci stávajícího (českého) paradigmatu. Nenapadá mě, k čemu podstatnějšímu může právní akademik svým dílem směřovat.

C. H. Beck