Odborné informace C. H. Beck
kvalitní - kompetentní - kompletní

Recenze: Zákon o některých službách informační společnosti. Komentář

3.11.2016  |  Odborná recenze

JUDr. Martina Maisnera, PhD., MCIArb, odborníka na oblast práva ICT a zakládajícího partnera kanceláře ROWAN LEGAL, není jistě nutno představovat. Jeho KOMENTÁŘ K ZÁKONU O NĚKTERÝCH SLUŽBÁCH INFORMAČNÍ SPOLEČNOSTI vstoupil na náš knižní trh relativně nedávno, přičemž rozhovor s jeho autorem jste si mohli přečíst v květnu tohoto roku. Nyní na našem blogu naleznete recenzi, kterou ke knížce pana Maisnera napsal advokát a specialista na e-Government a právo ICT, Mgr. František Korbel, Ph.D.

<< 4 minuty čtení >>

Jsou případy, kdy odborná a laická veřejnost čekají na vydání zásadní publikace celá léta a doufají, že se zkušený odborník v oblasti konečně chopí pera a sepíše roky pozorování a praxe do uceleného díla, které poskytne vždy pomocnou ruku a vodítko v praktických záležitostech i v akademických debatách.

O co bylo toto čekání v případě zákona o některých službách informační společnosti zajímavější, zejména když se začaly objevovat první střípky judikatury českých a evropských soudů a konkurující si názory české akademie a praxe, o to větší zásluhu je potřeba připsat počinu JUDr. Martina Maisnera, Ph.D., MCIArb, který se ujal psaní komentáře k tomuto zákonu, přičemž se nebál vyslovit vlastní názory a otevřít diskusi nad některými dlouhodobě neřešenými právními otázkami v této oblasti  (např. co se týče vztahu vyloučení odpovědnosti k nárokům dle autorského zákona a občanského zákoníku). S ohledem na mnohaleté působení M. Maisnera v advokátní praxi a akademické obci, bylo očekávatelné, že nás nemine kvalifikované právní zamyšlení propletené praktickými příklady, a to ne pouze v regulované oblasti informační společnosti, ale i v oblastech práva smluvního či deliktního, nezbytných pro co nejlepší pochopení spletitého právního prostředí internetu. A recenzovaná  publikace rozhodně naplnila mé očekávání.

Ve své první části se komentář zabývá problematikou služeb informační společnosti a elektronického obchodu, a to zejména co do konceptů odpovědnosti u poskytování služeb typu caching, mere conduit nebo hosting a režimu bezpečného přístavu (safe harbor). V další části komentáře autor velice prakticky a věcně informuje čtenáře o základních zásadách, kterými se řídí elektronické šíření obchodních sdělení (zásady opt-in a opt-out). Komentář se rovněž v závěrečné fázi věnuje dozoru nad šířením těchto sdělení a možnosti udělování případných sankcí za jejich šíření neoprávněným způsobem. Na tuto část se určitě budou těšit zejména samotní poskytovatelé služeb informační společnosti – odesílatelé obchodních sdělení, kteří bezpochyby v publikaci objeví ucelený praktický návod, jak bezpečně zasílat obchodní sdělení, jak je pro adresáty koncipovat a eliminovat případné riziko deliktního jednání.

Napříč komentářem autor úspěšně provádí čtenáře právní úpravou, kterou poznamenaly roky soudní praxe a formování v českém i evropském právním prostoru. Jednoznačně tak lze ocenit, že se autorovi konečně podařilo zasadit do kontextu českého právního prostředí evropskou judikaturu, která významným způsobem dotváří právní rámec poskytování služeb informační společnosti (případy jako Scarlet, Netlog, L’Oréal nebo Google), a přetlumočit tak českému odbornému i laickému čtenáři praktické implikace těchto významných soudních rozhodnutí (např. ve vztahu k povinnosti pohledu).

Je dále potřeba ocenit autorovu trpělivost, co se týče snahy neustále přibližovat provázanost zákona o některých službách informační společnosti s jinými zákony (např. zákonem o reklamě, zákonem o elektronických komunikacích, zákonem o ochraně osobních údajů nebo občanským zákoníkem). Autor se tak neomezuje na často se v komentářích objevující pouhý výčet souvisejících předpisů. Naopak, komentář promyšleně navazuje na některé typické civilistické aspekty odpovědnosti a jejich důsledky. Neopomíná přitom, že dimenze působení poskytovatelů služeb informační společnosti zasahují rovněž do oblastí správního nebo trestního práva, i když těm je z pochopitelných důvodů věnována menší pozornost. Je zjevné, že si autor komentáře nekladl za cíl obšírné teoretizování v těchto právních oblastech. V komentáři je cítit autorova snaha přistupovat k takovému odbočování sice minimalisticky, ale precizně. Stejnou trpělivost pro čtenářovo pochopení lze spatřovat ve zdůrazňování základních legálních definic a právních konceptů v této oblasti a jejich pečlivé analýze. Pojmy jako služba informační společnosti, obchodní sdělení nebo elektronické prostředky se mohou zdát banální, ale jejich vymezení je zásadní pro analytickou práci s předpisem a jeho praktickou interpretaci a aplikaci, které autorova práce bezpochyby usnadňuje.

Největší pozornost je v publikaci věnována § 5 a 6 zákona a neuzavřené, rezonující diskusi týkající se podmínek založení a udržení si režimu bezpečného přístavu. Doufám, že zbytek odborné veřejnosti, stejně jako já, bude považovat komentovaná ustanovení doktora Maisnera a jeho argumentaci za natolik přínosnou, že se odborný výklad v této otázce ustálí a bude zaznívat dostatečně přesvědčivě proti některým odlišným názorům, které vedou k nepochopitelně přísnému pojetí odpovědnostních režimů poskytovatelů (jak je toto reflektováno např. ve – podle mého názoru nesprávném –  výkladovém stanovisku Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 12. 9. 2012 k problematice odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, kteří pasivně hostí nebo „přenášejí“ obsah).

Takové názory totiž často nerespektují nejen praktické možnosti realizace, ale především účel a význam zákonné úpravy ani vůli a úmysl evropského normotvůrce. A právě toho se snaží autor komentáře vyvarovat, když komentář protkává silnou artikulací eurokonformního výkladu a přesvědčivou interpretací vybízí k pochopení záměru nejen evropského, ale i českéholegislativce. Lze tak např. souhlasit se závěry, že odlišné znění směrnice o některých právních aspektech služeb informační společnosti a její vnitrostátní transpozice, zejména co se týče úpravy povinnosti dohledu poskytovatelů, vede k nemožnosti uložit povinnost takového dohledu (a to nejen obecného, ale i zvláštního) ze strany českých vnitrostátních orgánů, a to i s ohledem na to, že český zákonodárce regulaci v této oblasti odmítl a nezavedl ani povinnost poskytovatelů jednat s určitým zabezpečením tak, jak tuto možnost poskytuje směrnice. To se týká i polemiky otevřené v určitých dalších otázkách, např. ve vztahu k často debatované definici cachingu a internetových prohlížečů.

Mimoto je třeba ocenit práci s odkazy na zahraniční literaturu, i když na některých místech by bylo možné uvítat širší komparativní diskurz, a to i s uvedením obsáhlejšího spektra judikatury národních soudů jiných členských států a Evropského soudu pro lidská práva, která do této oblasti přináší rovněž podnětná zamyšlení a aspekty (např. případ MTE proti Maďarsku). Lidskoprávní stránky právního režimu odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti jsou nanejvýš aktuálním tématem a v budoucnu zasluhují určitě větší prostor pro analýzu, a to i ve vztahu k české zkušenosti.

Výtku mám k absenci seznamu použité literatury a rejstříku citované soudní judikatury. Byť jde o výtky jen formální a drobné, zasluhující si pozornost u každého odborného díla podobné hloubky. Silnou stránkou komentáře i přesto nepřestává být srozumitelné a didaktické čtení a zároveň i hloubka a úroveň zpracování tématu od jedné z nejvýraznějších právních osobností této oborové scény. 

Lze uzavřít, že komentář je celkově zpracován výborně, jeho vydání odstraňuje letitý deficit odborné literatury k tématu, a lze ho proto doporučit všem zájemcům o právo informačních technologií, poskytovatelům i profesionálním uživatelům služeb informační společnosti, dozorovým orgánům státní správy, advokátům, soudcům i akademikům.

C. H. Beck