Dne 31. 1. 2007 vynesl 29. senát Nejvyššího soudu rozsudek sp. zn. 29 Odo 1297/2004, který byl následně publikován (dále jen "rozsudek"). V daném případu sepsal dlužník uznání 23. 10. 1997, poté se dostal do konkursu, věřitel řádně přihlásil svou pohledávku 24. 10. 2001 a dlužník namítl promlčení pohledávky při jednání před odvolacím soudem. Ač bylo zcela vyloučeno, že by se uznání dostalo do sféry věřitele v den jeho vyhotovení, Nejvyšší soud rozhodl, že počátek promlčecí lhůty se stejně jako domněnka existence vztahuje právě k tomuto dni, tj. že posledním dnem k uplatnění nároku na zaplacení kupní ceny ve výši 103 483 461 Kč bylo 23. 10. 2001. Podle z rozsudku vyvozené právní věty "písemné uznání peněžitého závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli; nová čtyřletá promlčecí doba začíná ve smyslu ustanovení § 407 odst. 1 ObchZ běžet již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil; ke stejnému dni nastává vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku". Nejvyšší soud tak jednoznačně přiznal uznání závazku perfektnost a veškeré právní účinky ke dni jeho vyhotovení a odmítl spojit vznik vyvratitelné domněnky existence závazku anebo počátek běhu promlčecí lhůty s jeho odesláním či doručením do sféry adresáta. Navíc závěrem neopominul zdůraznit, že "neexistuje žádný rozumný důvod", aby tomu bylo jinak s ohledem na dikci zákona, tj. § 323 a 407 ObchZ, a ustálenou právní teorii i soudní praxi, kterou ovšem dále nespecifikoval. Jediným přímým odkazem tak je do rozsudku převzaté vyjádření žalobce, tj.odkaz na Eliášův komentář - s. 607 (sic) a judikát "Vážný 10639" (sic). Část odborné veřejnosti se s rozsudkem bez dalšího ztotožnila a plně převzala názor, že nová promlčecí doba běží ode dne vyhotovení uznání a nikoliv ode dne jeho doručení do dispoziční sféry věřitele.
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 24/2008 (vyšlo 22. prosince 2008)