V souvislosti s veřejnými dražbami organizovanými podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, řešila v 90. letech 20. stol. soudní praxe otázku, zda tato veřejná dražba, resp. udělení příklepu licitátora, je zvláštním nabývacím titulem, tj. jinou právní skutečností ve smyslu § 132 odst. 1 ObčZ, nebo zda se jedná o zvláště upravený proces uzavírání smlouvy.
Soudní praxe po určitém vývoji, kdy se nejprve prosazoval názor, že veřejná dražba dle zákona č. 427/1990 Sb. je jinou právní skutečností, nikoli smlouvou, a tudíž případné vady dražby nelze posuzovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku dopadajících na právní úkony, včetně možnosti dovolat se relativní neplatnosti dražby pro omyl vydražitele ve smyslu § 49a ObčZ, nakonec možnost namítat vady veřejné dražby jako procesu uzavření smlouvy připustila a přiklonila se tedy ke stanovisku opačnému, pro něž se většinově vyslovila i nauka.
Dokončení příklonu k pojetí veřejné dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. jako dvoustranného právního úkonu - smlouvy reprezentuje především rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, a to zejména proto, že jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 25/2001 došlo k revizi opačně vyznívajícího rozhodnutí Vrchního osudu v Praze jako dovolacího soudu publikovaného pod č. R 64/95.
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 4/2009 (vychází 27. února 2009)