Hned úvodní právní větou stanoviska publikovaného pod R39/2006 překvapil Nejvyšší soud zainteresovanou právnickou veřejnost. Názorem, že úroky z prodlení dospívající po vyhlášení (vydání) meritorního rozhodnutí jsou svou povahou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ, se totiž odchýlil od dlouhou dobu zastávaného závěru domácí procesní teorie i praxe. Uvedené stanovisko bylo následně převzato i autory posledního vydání praktického (tzv. šedého) komentáře k občanskému soudnímu řádu. Považuji proto za potřebné upozornit na jeho nesprávnost a zároveň se pokusím obhájit tradiční názor procesní nauky a soudní praxe.
...Na otázku vytyčenou v nadpisu tohoto příspěvku odpovídám proto jednoznačně: Úroky z prodlení nejsou opětující se dávkou ve smyslu § 154 odst. 2 OSŘ. Zároveň je však třeba dodat, že z důvodů stanovených exekučními předpisy (srov. § 306 odst. 1, § 307 odst. 1, § 320b OSŘ) lze meritorním rozhodnutím přiznat i příslušenství pohledávky dospělé po jeho vyhlášení (vydání). Tento závěr nachází rovněž oporu nejen v domácí a zahraniční procesní teorii, ale i ve "všeobecné" (byť spíše automaticky přijímané) soudní praxi. Pouze poslední pokus Nejvyššího soudu o zdůvodnění této praxe byl nesprávný, neboť nerespektoval vývojové tendence této problematiky a především její souvislost s navazujícími ustanoveními práva procesního (vztah § 154 odst. 2 OSŘ k § 160 odst. 2, § 163 odst. 1 a k § 269 odst. 3 OSŘ), jakož i hmotného (§ 110 odst. 3 ObčZ).
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 9/2009 (vyšlo 13. května 2009)