Návrh občanského zákoníku vypacovaný hlavními zpracovateli K. Eliášem a M. Zuklínovou (Návrh; ve znění k 31. 12. 2008) je dílem hodným pozornosti a bezesporu dal svým autorům velké množství soustředěné práce, za což si zaslouží obdiv a uznání. V tomto příspěvku by se autorka ráda zapojila do diskuse nad tímto dílem a ráda by vyjádřila některé připomínky a poznámky týkající se zejména ochrany spotřebitele v Návrhu v kontextu práva ES, judikatury ESD a současného standardu ochrany spotřebitele v občanském zákoníku.
Návrh se ve své původní podobě ochraně spotřebitele vyhýbal (až na výjimky např. u adhezních smluv, úroku z prodlení, nekalé soutěže, prodeje zboží v obchodě) s tím, že ochrana spotřebitele bude provedena zvláštním zákonem; bohužel však (pokud je autorce známo) v rámci přípravy Návrhu žádné paralelní přípravy zohledňující směrnice na ochranu spotřebitele ve zvláštní právní úpravě neprobíhaly.
Návrh je svým základem postaven na Krčmářově návrhu občanského zákoníku z roku 1937, který vycházel především z ABGB a francouzského Code Civil. Někteří civilisté s touto koncepcí, opomíjející moderní trendy soukromého práva, vyslovili podstatný nesouhlas, a to nejen kvůli archaickému jazyku či archaické terminologii a mnohdy i archaickému obsahu (např. právo pastvy, opora cizí stavby, služebnost okna atd.), ale zejména vzhledem k pomíjení práva ES (zvláště ochrany spotřebitele) a opomíjení moderních unifikačních trendů v rámci EU (ES).
S potěšením lze konstatovat, že Návrh ve svém posledním znění (ke dni 31. 12. 2008) již ochranu spotřebitele obsahuje (§ 387 a násl., 1634 a násl., 1915, 1958 a násl., 2329 a násl.), a to jak obecné zakotvení ochrany spotřebitele, tak i jednotlivá partikulární témata. Menší potěšení však přináší způsob provedení a míra práv spotřebitele (tzv. nový standard ochrany spotřebitele, který však koresponduje zpravidla pouze minimálními standardu, který lze nalézt ve směrnicích, a současný standard ochrany spotřebitele v ČR zásadně zužuje).
Provedení do Návrhu se mnohdy podobá současné nepříliš zdařilé implementaci směrnic do našeho právního řádu, zejména bez kontextu na instituty Návrhu či obecné civilistické teorie kontinentálního právního systému (typicky závazkové právo). V následujícím textu se autorka pokusí reagovat alespoň na zásadní, příp. diskutabilní části implementace směrnic v Návrhu; seriózní komplexní analýza implementace směrnic chránících spotřebitele do Návrhu by si vyžadovala soustavnou práci po delší dobu; to už by se mohl Návrh změnit z práva de lege ferenda na právo de lege lata.
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 10/2009 (vychází 26. května 2009)