1. Pokud byl odposlech prováděn ve vztahu k policejnímu důstojníkovi jako speciálnímu subjektu na podkladě přijaté mezinárodní smlouvy o korupci, lze dovodit jednak to, že z těchto souvislostí je stanovena kategorie osob, u nichž může být soudně nařízen odposlech, jednak i povaha trestných činů, které mohou k nařízení vést.
Podmínka legality vyplývá z toho, že odposlech byl povolen podle současné právní úpravy, která umožňuje takový postup právě na základě mezinárodněprávních závazků ČR v boji proti korupci. Podmínka legitimity vyplývá z toho, že takovýto příkaz plně respektuje skutečnost, že zásah státu do práva na respektování soukromí dle čl. 8 Úmluvy, čl. 13 Listiny, je přípustný v případech a způsobem stanoveným zákonem, jímž se v tomto kontextu rozumí právě trestní řád. Moc sledovat občany tajně je podle Úmluvy tolerovatelná právě za účelem, kdy je to v souladu se zákonem (má zákonný podklad ve vnitrostátním právu) a je nezbytné zasáhnout v zájmu ochrany pořádku a předcházení zločinnosti (čl. 8 odst. 2 Úmluvy). Trestná činnosti dávaná obžalovanému za vinu v hlavě třetí zvláštní části trestního zákona chrání společnost před úmyslným porušováním povinností veřejných činitelů (oddíl druhý) a současně chrání čistotu veřejného života, nestranné a objektivní obstarávání věci obecného zájmu osobami, které věci obecného zájmu obstarávají, před úplatkářstvím (oddíl třetí). Navíc je nutno akcentovat mezinárodní závazky vyplývající z již zmíněné mezinárodní smlouvy o korupci. Proporcionalita byla při vydání příkazu k odposlechu zachována s ohledem na skutečnost, že údajnou konspiraci (v širším slova smyslu) nebylo možné dokumentovat jiným způsobem a soudce povolil odposlech na velice krátkou dobu.
2. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné výslovně zdůraznit, že veřejný činitel, jímž obžalovaný byl, se nemůže domáhat takového výrazného zohlednění předchozího způsobu života jako polehčující okolnosti, na rozdíl od "řadového" občana, právě z toho důvodu, že předchozí bezúhonnost je kvalifikačním předpokladem výkonu funkce, kterou obžalovaný u Policie ČR vykonával a jíž se zpronevěřil. Pokud jde o druh trestu, nutno zdůraznit, že obžalovaný nebyl řadovým policistou pořádkové policie, který by se ve stresu při řešení obtížné události dostal do situace, kdy neúměrně použil donucovací prostředek. Nebyl policistou dopravní policie, který by řidiči prominul, třeba i za úplatek, spáchání přestupku v silniční dopravě. Obžalovaný je policejním důstojníkem, který byl zařazen na úseku odhalování trestné činnosti směřující proti duševnímu vlastnictví. Jeho úkolem bylo odhalovat trestnou činnosti, která se ještě stále velmi výrazně rozmáhá na tržnicích a v regionu, kde působil. Namísto toho, nejméně v posuzovaném případě, snahu kolegů sabotoval. Zdejší soud proto dospěl k závěru, že nelze uložit jiný druh trestu než trest nepodmíněný a předchozí řádný způsob života promítl jednak do výměry uloženého trestu a jednak do zařazení obžalovaného pro výkon trestu do nejmírnějšího typu věznice, kam se obvykle zařazují pachatelé nedbalostních trestných činů.
3. Za nepřijatelný je dle judikatury Ústavního soudu považován pouze takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. O takovouto situaci však v tomto případě nešlo, neboť policejní orgán obžalovaného nenaváděl ke spáchání trestné činnosti, neposiloval jeho vůli spáchat trestný čin ani mu jakoukoliv formou nepomáhal. Jednání obžalovaného bylo cílené, bylo motivováno zištně, žádným tlakem policie nebyl nucen, aby svědkovi telefonicky informaci prozradil. I když jednání policistů přípravou schůzky, na níž měla být obžalovanému sdělena informace o plánované kontrole tržnice s důvodným předpokladem, že právě on tuto informaci prozradí, tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak obžalovaný, kdy vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že obžalovaný následně informaci skutečně vynesl a jednal tak za situace, kdy již byl podezírán a odposloucháván, není pro posouzení jeho trestnosti relevantní (srov. nález ze dne 13.1.2005, sp. zn. III. ÚS 323/04). V té souvislosti nutno zdůraznit, že ze strany policistů nešlo o nějaké výjimečné svolání schůzky k naplánování kontroly tržnice, naopak se jednalo o jejich běžnou náplň práce. Mimořádné bylo výhradně to, že se zkušenostmi z předchozího prozrazování informací nechali obžalovaného znovu odposlouchávat. To však logicky vyplývalo právě ze skutečnosti, že předchozí monitoring telefonních čísel bězně užívaných obžalovaným nepřinesl žádné konkrétní poznatky a objevilo se důvodné podezření, že obžalovaný používá ke komunikaci se svědkem zcela odlišnou SIM kartu. Tato informace se následně potvrdila.
4. Zákon neukládá pro takový úkon zvláštní formu, lze tedy obhájce vyrozumět i ústně či telefonicky. Oporu v zákoně nemá ani požadavek, aby výslech svědka byl naplánován tak, aby obhájce měl v mezidobí prostor na poradu s klientem.
Rozsudek Krajské soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 8 To 409/2008
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 11/2009 (vychází 10. června 2009)