Problematika náhrad poskytovaných v souvislosti s právními nástroji ochrany životního prostředí je jednou z oblastí, která se dlouhodobě těší poměrně malému zájmu ze strany právnické veřejnosti. Nutno dodat, že zcela nezaslouženě. O narůstající frekvenci aplikace právních institutů z této oblasti svědčí stále častěji se objevující rozsudky soudů k různým případům kompenzací upravených ve složkových zákonech práva životního prostředí
Svůj zájem v tomto článku zaměří autor na náhradu za omezení hospodaření v lese, které se dočkalo prvního judikatorního ohlasu na počátku tohoto století, přičemž takto vyjádřené stěžejní myšlenky jsou postupně rozšiřovány i na typově obdobné náhrady Záměrem autora je podrobit tuto judikaturu kritice, neboť se domnívá, že spočívá na chybných základech a nepodařilo se jí odhalit pravou podstatu náhrad.
Pojem hospodaření v lese je definován v § 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), který uvádí, že se jím rozumí obnova, ochrana, výchova a těžba lesních porostů a ostatní činnosti zabezpečující plnění funkcí lesa. Uvedené dílčí činnosti jsou dále rozvedeny v § 2 písm. e), h) a k ) lesního zákona (LesZ). Zevšeobecněním lze říci, že se jedná o všechny činnosti tvořící koloběh života lesa, tedy počínaje založením lesního porostu a jeho smýcením konče. Na les nelze v tomto případě nahlížet výlučně jako na hospodářskou podstatu, ale je potřeba zkoumat zákonnou úpravu prizmatem ochrany jedné ze složek životního prostředí. Lesní zákon se přitom spolu s dalšími právními předpisy snaží tyto dvě funkce lesa skloubit a regulací dosáhnout rovnováhy mezi těmito zpravidla odlišnými zájmy. Představuje jakousi syntézu, řešení konfliktu mezi hospodářskými zájmy (soukromý zájem) a zájmy ekologickými (veřejný zájem).
Konkrétní povinnosti uložené vlastníkům při hospodaření v lese jsou obsaženy v hlavě páté LesZ, koncepční nástroje týkající se hospodaření v lese pak v hlavě čtvrté. Pokud jde o jednotlivé povinnosti vlastníků lesů, zákon počítá s jejich aplikací zásadně na všechy lesy na území ČR (obecný režim ochrany lesa). Zákonodárce si zároveň uvědomuje, že výlučně plošný přístup není z hlediska ochrany životního prostředí vhodný a ani možný. Existují totiž skupiny lesů, které mají pro ekologickou stabilitu větší význam než jiné, a proto je namístě vychýlit obecně nastolenou rovnováhu mezi ekologickými a ekonomickými zájmy více ve prospěch zájmů ekologických. Lesní zákon za tímto účelem zavádí kategorizaci na lesy hospodářské, podléhající obecnému režimu ochrany a hospodaření, lesy ochranné a lesy zvláštního určení, u nichž umožňuje zavedení zvláštního režimu hospodaření, resp. ochrany. O zařazení lesů do posledních dvou zvláštních kategorií rozhoduje orgán státní správy lesů (§ 7 odst. 2 a § 8 odst. 3 LesZ), část lesů se považuje za lesy zvláštního určení ex lege (§ 8 odst. 1 LesZ). Tato pravidla kategorizace jsou ještě doplněna § 22 odst. 1 a § 31 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přirody a krajiny, které stanoví, že lesy v národních parcích a národních přírodních rezervacích nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských. Z hlediska hospodaření v ochranných lesích a lesích zvláštního určení je klíčovým ustanovením § 36 LesZ, který umožňuje přijmout pro tyto dvě kategorie lesů opatření odchylná od obecného režimu hospodaření v lese. Tato opatření se projeví v lesních hospodářských plánech, lesních hospodářských osnovách, anebo mají formu rozhodnutí (individuálního správního aktuj) vydaného na žádost vlastníka lesa či z moci úřední. Pro konkrétní způsob hospodaření v lesích ochranných je určující plnění jejich ochranné funkce. Omezení jsou povinni strpět i vlastníci lesů zvláštního určení. V případě obou kategorií lesů je nutno provádět opatření uložená orgánem státní správy lesů směřující k naplnění účelu, pro nějž byl tento zvláštní způsob hospodaření v lese zaveden.
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č. 11/2009 (vychází 10. června 2009)