V klasickém korporačním aranžmá náleží statutárnímu orgánu kapitálové společnosti oprávnění jednat jménem kapitálové obchodní společnosti a náleží mu též obchodní vedení společnosti; je tak na statutárním orgánu, aby uplatňoval práva společnosti (například na náhradu škody) vůči třetím osobám. Uvedený klasický princip řízení a správy kapitálových společností není problematický v situacích, kdy má společnost právo (na náhradu škody) za třetí osobou. Odlišná situace však nastává v případech, kdy má kapitálová společnost právo na náhradu škody vůči členovi statutárního orgánu, neboť porušil své fiduciární povinnosti a nejednal tak s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 ObchZ. V uvedeném případě je optikou klasického rozdělení působnosti uvnitř obchodní korporace na statutárním orgánu (jeho členech) kapitálové společnosti, aby uplatnili nárok na náhradu škody vůči některému ze svých kolegů (členům statutárního orgánu) nebo dokonce vůči jim samým. Tehdy lze oprávněně pochybovat, že statutární orgán – jeho členové – budou činit nezávislá rozhodnutí, zda právo vůči konkrétnímu členu statutárního orgánu, nebo dokonce vůči nim samým, uplatnit či nikoliv.
Příspěvek autora přináší rozbor institutu derivativních žalob v rámci kapitálových obchodních společností.
Podrobněji viz časopis Obchodněprávní revue 3/2010
