V souvislosti s nacionálněsocialistickou okupací došlo v letech 1938 až 1945 k průniku německého státního občanství (tehdy nazývaného jako „říšské občanství“) do českých zemí. Více než 3,5 mil. předválečných československých občanů (ve velké většině německé národnosti) bylo tehdy zahrnuto do státoobčanského svazku Velkoněmecké říše.
Drtivá většina držitelů „říšského občanství“ byla následně, v letech 1945 a 1946, z českých zemí odsunuta. Avšak statisíce dalších v obnovené Československé republice zůstaly a do roku 1953 se různými způsoby opět staly československými občany.
Forma nabytí německého občanství během války a způsob poválečné obnovy československého občanství dodnes zůstávají podstatnými a někdy dokonce rozhodujícími skutečnostmi, ke kterým se přihlíží v nejrůznějších soudních a správních řízeních (např. restituce, započítávání důchodu, vystavení osvědčení o občanství atd.). Avšak důsledky průniku německého občanství do českých zemí během okupace jsou ještě závažnější: Dodnes totiž zakládají důvody ke vzniku dvojího občanství u osob narozených a trvale žijících na území České republiky, a to dokonce i u poválečné generace, včetně té nejmladší. Nejedná se přitom pouze o obyvatele malého území Hlučínska ve Slezsku, které před vznikem Československé republiky v roce 1918 náleželo k pruskému a později německému státu, ale o občany pocházející z celého území České republiky.
Příčinou vzniku dvojího občanství je zahrnutí právních aktů spojených s udělováním německého občanství během války do současného právního řádu Spolkové republiky Německo a rovněž vzájemná kolize a překrývání právních norem upravujících nabývání občanství České republiky a Spolkové republiky Německo.
Z pohledu dnešních spolkových zákonů totiž mnozí z „neodsunutých“ svoji německou státní příslušnost nabytou v letech 1938 až 1945 nikdy neztratili. Naopak, tuto příslušnost po nich mnohdy nabývají i jejich potomci.
Podrobněji viz časopis Právní rozhledy č.: 5/2010
