Přinášíme vám rozhovor s doc. JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D., LL.M. – vedoucím autorského kolektivu velkého komentáře k dědickému právu. V rozhovoru se dozvíte, v čem je publikace výjimečná a jakým výzvám bude dědické právo v blízké budoucnosti čelit. 

Po třech letech vychází další svazek velkého komentáře k Občanskému zákoníku zaměřený na dědické právo. Mohl byste komentář představit?

Jde o další svazek komentáře k občanskému zákoníku, který vydáváme společně s Petrem Téglem. Jak jste uvedla, tento se věnuje dědickému právu. Jde o oblast soukromého práva, která je výzvou z mnoha důvodů. Lze říci, že před rokem 2014 to byla nejvíce zanedbaná oblast občanského práva. Byla velmi zdeformována socialistickým právem, a na rozdíl od ostatních, podobně dotčených oblastí, zůstala bez nápravy i po roce 1991. Dědické právo tak bylo jakousi popelkou nejen legislativně, ale i v doktríně. Odborný zájem právní vědy o tento obor byl velmi omezený.

Nový občanský zákoník přinesl zásadní změnu. Navrátil některé klasické dědickoprávní instituty a koncepce. Tehdejší právní prostředí však na tuto změnu nebylo a ani nemohlo být připraveno. Všichni se učíme s novým právem pracovat. Současně však obecně nejde o právo nové, většina institutů je vlastně staronových, protože jsou standardní součástí dědického práva v řadě příbuzných právních systémů a jsou součástí i naší právní historie. Podobná úprava znamená podobné problémy a možnost inspirovat se v promyšlených řešeních. O to překvapivější je, že dosavadní literatura, jakož i judikatura zcela opomíjely zahraniční diskuzi. Za hlavní přínos našeho komentáře považuji to, že se snažíme tento deficit napravit. Chceme navázat na diskuzi, která dlouhá desetiletí a vlastně již staletí probíhá v příbuzných právních řádech. Stačí zběžně nahlédnout do poznámkového aparátu, ze kterého je zřejmé, s jakou literaturou autoři pracují. Rozdíl našeho komentáře od dosavadních českých prací je, myslím, zcela zřetelný.

Reflexe zahraniční diskuze samozřejmě neznamená mechanické přebírání závěrů z těchto právních řádů, ale spíše hledání inspirace, které vždy vyžaduje podrobné zkoumání, zda zahraniční řešení „pasuje“ do českého práva, zda neexistuje řešení vhodnější pro česká specifika.

Jedná se o rozsáhlý komentář od velkého kolektivu autorů. Kdo se na publikaci podílel?

Myslím, že autorský kolektiv je zcela mimořádný. Podařilo se nám získat skvělé odborníky, kteří znají stávající českou praxi a literaturu a současně jsou schopni pracovat se zahraničními zdroji. Jsou mezi nimi skvělí notáři, soudci i akademici. Musím říci, že z tohoto autorského kolektivu mám skutečnou radost.

V čem bude komentář prospěšný pro právníky v praxi?

Možná je důležité zdůraznit, že reflexe zahraniční doktríny a praxe v žádném případě nevede k ignorování české diskuze a české praxe. Každý komentář musí sledovat každodenní potřeby praktika. V komentáři se proto sleduje judikatura českých soudů, zejména Nejvyššího soudu. I když se s touto judikaturou pracuje kriticky, praktik vždy získá informaci o stávajícím přístupu judikatury, což je zpravidla určující pro jeho praktická řešení a rozhodnutí. Současně však získá návrhy řešení pro problémy zatím judikaturou neřešené. I kritika dnešní rozhodovací praxe může pomoci k napravení některých problematických přístupů, případně jako inspirace pro různé opravné prostředky, ať již v rámci obecné justice nebo z hlediska kontroly ústavnosti.

Co bylo při psaní nejtěžší?

Do značné míry jde o práci na zelené louce. Často je třeba řešit otázky, na které zatím česká diskuze neposkytuje žádné odpovědi, nebo odpovědi, které jsou problematické. To se však týká i jiných oblastí soukromého práva, které jsou upraveny zcela nově. V rámci dědického práva jde jen o častější jev.

Která kapitola se naopak psala nejsnáze?

Odpovím obdobně: nejsnáze se píší partie, které jsou již řádně dogmaticky zpracované, kde již existují přesvědčivě odůvodněná řešení. Dobrá judikatura a dobrá dřívější literatura jsou nejlepším pomocníkem každého autora komentáře.

S čím se musí současná právní úprava dědického práva nejvíce vypořádávat?

Myslím, že velký problém přináší navazující procesní úprava, která ne vždy koresponduje s úpravou hmotněprávní. To přináší řadu praktických problémů. V důsledku tohoto nesouladu vznikají některé zcela elementární problémy, mezi které patří např. základní otázka, jak se nabývá dědictví. Samozřejmě je třeba se nové právo stále učit, snažit se mu porozumět. To ještě vyžaduje nějaký čas.

Jsou nějaké výzvy, kterým bude dědické právo v nejbližší době čelit?

Mění se společnost, a to vyvolává tlak na změnu práva. Někdy jde o tlaky jen přechodné, někdy takové, které skutečně odráží trvalé změny ve společnosti. Rozeznat je však v přítomnosti bývá často složité. Příkladem může být postavení nepominutelných dědiců. V minulosti, kdy postavení člověka bylo výrazně závislé na původu a na majetku, který získal od rodiny, byla pozice nepominutelného dědice podstatně důležitější než v době, kdy spíše očekáváme, že si každý utvoří vlastní životní dráhu nezávislou na svých předcích. Pak více než v přenechání majetku lze úkol rodičů spatřovat v zajištění přípravy potomků na samostatný život – při tomto pohledu již postavení nepominutelného dědice hraje podstatně menší roli.

Jednu věc bych však zdůraznil. Varoval bych před urychlenou zásadní novelizací. Musíme si přiznat, že nové právo dosud neumíme, neuvědomuje si všechny souvislosti, konkrétní smysl a význam všech jednotlivých institutů. Pokoušet se v této situaci o větší změny by mohlo napáchat více škody než užitku. To říkám při vědomí, že sám mám určité „kandidáty na změnu“. Např. si myslím, že by našemu dědickému právu velmi prospělo zavedení ležící pozůstalosti; dále si nemyslím, že je nezbytně nutné, aby každá část pozůstalosti musela být projednána v pozůstalostním řízení, což souvisí s institutem dodatečného projednání pozůstalosti atd.

Co byste doporučil čtenářům, kteří budou s komentářem pracovat?

Nebát se číst. Současně přemýšlet o zde navržených závěrech, nepřebírat je automaticky. I o našem komentáři je třeba přemýšlet kriticky. Závěr je dobrý jen do té míry, do které jsou dobré a přesvědčivé argumenty, na nichž je postaven.

Knihu si můžete objednat zde.