Rozhovor: Výživné v teorii a praxi

Stanovení výživného patří k nejcitlivějším tématům opatrovnického práva a zároveň k oblastem, kde v praxi často chybí jednotný a srozumitelný postup. Nová publikace Ing. Veroniky Mindlové, daňové poradkyně a odbornice na určování rozhodného příjmu pro účely výživného, vysvětluje, jak správně určit rozhodný čistý příjem rodiče pro účely výživného. Věnuje se situacím zaměstnanců, OSVČ i rodičů s kombinovanými příjmy, a opomíjena nezůstává ani tzv. potencialita.

Kde v praxi vznikají nejčastější nejasnosti při určování rozhodného příjmu a co může pomoci k tomu, aby bylo výživné stanovováno srozumitelněji, předvídatelněji a spravedlivěji? To se dočtete v následujícím rozhovoru.

Co vás přivedlo k tomu napsat knihu právě na téma určování rozhodného čistého příjmu pro výživné? Chyběla podle vás na trhu podobná praktická příručka?

K napsání knihy mě přivedla moje dlouhodobá práce s tématem výživného a rozhodného čistého příjmu, ve které se propojuje moje zkušenost daňového poradce s praxí při určování rozhodného příjmu rodiče pro účely výživného. Již více jak deset let se jednotlivým dílčím otázkám popsaným v příručce věnuji v rámci poradenství pro rozcházející se páry, při akreditovaných přednáškách i v odborných diskusích se soudci, advokáty, mediátory a pracovníky OSPOD.

Na trhu dosud obdobná odborná příručka, která by se takto podrobně věnovala otázkám výživného a určování rozhodného čistého příjmu pro účely výživného, podle mého názoru chyběla. Byla to proto velká výzva, ale pro mě zároveň i velká zodpovědnost.

Cílem knihy bylo lidsky a prakticky popsat pravidla na příkladech, vysvětlovat souvislosti, ukazovat, proč mohou v praxi vznikat rozdílné pohledy na tentýž příjem, a upozornit na častá úskalí i sporné momenty, které se při výpočtu výživného objevují. Každá kapitola také vysvětluje situaci v perspektivě patchworkových rodin, tedy rodin složených z partnerů, z nichž alespoň jeden má dítě z předchozího vztahu.

Hlavní zásadou pro opatrovnické řízení je podle mě správná příprava. Čím lépe je rodič připraven, tím méně je zaskočen a tím lépe může jednat – ať už před soudem, nebo při hledání dohody. Proto jsem při psaní myslela i na rodiče, kteří se potřebují v tématu zorientovat.

Kde podle vaší zkušenosti nejčastěji vznikají nejasnosti nebo sporné momenty při určování rozhodného příjmu?

Nejčastěji nejasnosti podle mé zkušenosti vznikají z rozdílného chápání toho, co se považuje za „příjem“. Jinak příjem vnímá rodič, kterému v době společného soužití na účet přichází zaplacená faktura, jinak druhý rodič v soudním řízení. Překvapen pak může být i samotný rodič, jehož příjem začne být posuzován opatrovnickým soudem pro účely stanovení výživného. Pravidla pro zjištění základu daně pro účely stanovení daňové povinnosti nemusí platit pro určení čistého příjmu pro účely stanovení výše výživného.

Typickým příkladem je situace rodičů, kteří podnikají. Pokud rodič například jako OSVČ roky druhému rodiči říká, že má měsíční příjem 100 000 Kč, protože mu na účet chodí 100 000 Kč měsíčně, může být druhý rodič u soudu velmi překvapený, když je následně doložen čistý příjem třeba jen 40 000 Kč. To ale samo o sobě nemusí znamenat, že se podnikající rodič vyhýbá placení výživného nebo že si příjem záměrně snižuje.

U podnikání je potřeba rozlišovat mezi penězi, které přijdou na účet, a částkou, která rodiči skutečně zůstává po odečtení výdajů, daně z příjmů, pojistného a případně i dalších plateb, například daně z přidané hodnoty. Podnikatel je v určitém smyslu zaměstnanec i zaměstnavatel v jedné osobě – musí nést náklady na výkon činnosti, odvody i další výdaje spojené s tím, že příjem vůbec vznikne.

Nejasnosti ale vznikají i u zaměstnanců. I u nich může být rozdíl mezi obdrženou mzdou nebo platem a skutečně disponibilním příjmem v konkrétním měsíci, například při variabilních složkách mzdy, rozpočítané odměně, cestovních náhradách nebo výdajích, které rodič vynakládá na zajištění své pracovní pozice a příjmu – typicky dojíždění, pracovní oděv nebo jiné profesní náklady.

Další nejasnosti vznikají u částek, které rodič sice obdrží, ale ekonomicky se týkají jiné osoby. Může jít například o daňové zvýhodnění na jiné vyživované dítě nebo o slevu na manžela či manželku. Stejně tak mohou být problematické situace, kdy se za příjem považuje částka, která ve skutečnosti souvisí s výdajem – například zaplacené úroky z hypotečního úvěru, dary nebo sleva za umístění dítěte.

Proto je podle mě velmi důležité, aby se při určování rozhodného příjmu nepoužíval jen formální nebo mechanický pohled. Pokud si rodiče mezi sebe dělí čas péče o dítě, spotřebovává každý z nich během péče své vlastní zdroje. Je proto nutné hledat rovnováhu mezi ochranou dítěte a realistickým posouzením možností rodiče. Ne každé navýšení příjmu „na papíře" totiž automaticky znamená, že se dítěti fakticky dostane více zdrojů nebo že se zlepší fungování rodiny. Příručka se proto věnuje i otázce, jak vyšší částka ve výživném nezaopatřeného dítěte dopadá na zájmy dítěte v krátkodobém a dlouhodobém hledisku.

Kniha se věnuje i situacím, kdy rodič nemá doložitelné příjmy a nastupuje tzv. potencialita. V čem spatřujete největší úskalí při jejím uplatňování v praxi?

Největší úskalí potenciality vidím v tom, že jde o velmi silný nástroj. V konkrétních případech může být spravedlivý a potřebný, ale při nepřesném nebo příliš mechanickém použití může vést k nepřiměřeným závěrům.

Potencialita má být využívána tam, kde rodič bez vážného důvodu nevyužívá své skutečné možnosti, schopnosti a majetkové poměry, případně se vzdává lepšího příjmu. Typicky může jít o situace, kdy rodič účelově nepracuje, pracuje pouze formálně, nepřiznává příjmy nebo se snaží vytvořit obraz nízké životní úrovně, který neodpovídá realitě.

Může ale nastat i situace, kdy je rodič dočasně mezi zaměstnáními a rodiče se shodnou na určitém východisku, tedy na čistém příjmu pro účely stanovení výživného. Tam může potenciální příjem sloužit spíše jako praktická pomůcka pro přechodné období.

Podle mě by potencialita měla být používána jako nástroj korekce nepoctivého nebo neodůvodněného chování, nikoli jako trest za to, že rodič nedosahuje ideálního příjmu. Nestačí říct, že rodič „by mohl vydělávat více". Je potřeba zkoumat, zda je to skutečně reálné s ohledem na jeho vzdělání, praxi, zdravotní stav, péči o děti, region, trh práce i předchozí pracovní dráhu. Zohlednit je třeba i praktické okolnosti každodenního života – například zda je rodič objektivně schopen vykonávat náročné zaměstnání, pokud musí pravidelně vyzvedávat dítě ve školce nebo zajišťovat péči v konkrétním časovém režimu. Jinak hrozí, že se rodiči stanoví příjem, kterého objektivně není schopen dosahovat.

Zvlášť citlivé je to u rodičů s více vyživovacími povinnostmi. Výživné stanovené z potenciálního příjmu totiž znamená, že se k jednomu dítěti přerozděluje příjem, který rodič fakticky nemá. Rodiči pak z reálných prostředků zbývá méně na jeho vlastní potřeby, na realizaci péče o dítě i na potřeby dalších nezaopatřených dětí. V krajních případech může docházet k tomu, že je jedno nezaopatřené dítě fakticky zvýhodněno na úkor dalších nezaopatřených dětí, jejichž situaci daný soud v konkrétním řízení přímo neřeší.

To je podle mě velmi důležité zejména u patchworkových rodin a rodičů s více vyživovacími povinnostmi.

Publikace vychází z doporučení Ministerstva spravedlnosti pro stanovení výše výživného. Jak byste zhodnotila jeho praktickou využitelnost – a v čem vidíte prostor pro jeho další zpřesnění?

Doporučení Ministerstva spravedlnosti považuji za velmi důležitý krok směrem k větší předvídatelnosti výživného. Je prakticky využitelné zejména v běžných situacích, kdy má rodič jasně doložitelný čistý příjem ideálně ze závislé činnosti a nejsou zde složité majetkové, rodinné nebo podnikatelské okolnosti. Pomáhá tak rodičům, mediátorům, rodinným poradcům, ale i advokátům a soudům určit očekávanou výši výživného s ohledem na podíl péče daného rodiče.

Zásadní otázka však je, z jakého příjmu budeme při stanovení výše výživného jako z čistého příjmu vycházet. A právě zde vidím v praxi největší prostor pro metodické vedení, zpřesnění a sjednocování přístupu.

Doporučení pracuje s kontrolní částkou. Tu vnímám jako důležitou pojistku, aby příjem rodiče po úhradě výživného neklesl pod určitou hladinu soběstačnosti. Pokud se ale výpočet neprovádí z objektivně zjištěného disponibilního čistého příjmu, ale z potenciálního příjmu nebo z jinak korigovaného či navýšeného příjmu, kontrolní částka přestává plnit svůj účel, protože nereflektuje realitu rodiče. Navenek tak může výpočet výživného působit přiměřeně, ale rodič po zaplacení výživného fakticky nemusí mít dostatek prostředků na zajištění vlastních potřeb a současně má ještě realizovat péči o dítě.

Ještě citlivější to může být u rodiče, na kterém jsou závislé další osoby – například další nezaopatřené děti, závislý partner nebo manžel, případně rodiče v seniorském věku s potřebou péče. Právě tyto složitější rodinné a ekonomické situace podle mě ukazují, kde je prostor pro další zpřesnění doporučení.

Co by podle vás pomohlo, aby bylo výživné stanovováno srozumitelněji, předvídatelněji a spravedlivěji? A kterým směrem by se podle vás měla ubírat další odborná diskuse na toto téma?

Podle mě by pomohlo především to, aby se větší pozornost věnovala tomu, z jakého příjmu se výživné stanovuje a jak rodina reálně funguje.

Další odborná diskuse by se měla ubírat směrem k většímu propojení práva, ekonomie a praktické životní reality. Výživné není jen právní otázka. Je to také otázka porozumění rodinným financím, podnikání, daňovým souvislostem a tomu, jak rodiny skutečně fungují.

V rámci své praxe považuji za důležité otevírat také otázku rovnováhy mezi právy a povinnostmi v rodinných vztazích. Při stanovování výživného se zcela správně zkoumají potřeby nezaopatřených dětí jako příjemců výživného. Současně by však podle mého názoru měla být větší pozornost věnována i tomu, jakým způsobem se zejména starší nezaopatřené děti podle svých možností podílejí na fungování rodiny a domácností rodičů.

S tím úzce souvisí i skutečnost, že u rozvedených rodičů se často velmi podrobně zkoumá každý příjem povinného rodiče, včetně příjmů nad rámec hlavního pracovního poměru. U starších, třeba i zletilých, ale stále nezaopatřených dětí se už méně diskutuje o tom, zda a v jakém rozsahu mohou samy přispívat k fungování domácností rodičů podle svých možností – prací, péčí, pomocí v domácnosti, případně i vlastními finančními prostředky.