Odborné informace C. H. Beck
kvalitní - kompetentní - kompletní

Recenze: Soukromoprávní vymáhání soutěžního práva v ČR

1.2.2021  |  Odborná recenze

Právní rozhledy č. 2/2021 uveřejnily recenzi knihy SOUKROMOPRÁVNÍ VYMÁHÁNÍ SOUTĚŽNÍHO PRÁVA V ČR z dílny Lucie Mikulíkové. Recenze titulu vydaného v červenci 2020 se ujali Jiří Kindl a Tomáš Pavelka.

V červenci 2020 vyšla nákladem C. H. Beck publikace JUDr. Lucie Mikulíkové, M.Jur., Ph.D., s názvem Soukromoprávní vymáhání soutěžního práva v ČR. Teorie a praxe.

Kniha je rozšířením autorčiny dizertační práce na téma „Soukromoprávní důsledky porušení soutěžního práva a jejich prosazování v ČR“ obhájené na Právnické fakultě UK. Autorka za tuto práci rovněž obdržela cenu „Praemium Excellentiae“ za nejlepší dizertační práci v akademickém roce 2018/2019.

Publikace je formálně dělena do pěti kapitol, ale obsahově spíš na tři větší tematické celky: a) shrnutí vývoje, koncepce a pojmů soutěžního práva v rovině soukromoprávního, ale i veřejnoprávního uplatňování (kapitoly 1 a 2); b) řízení o náhradě škody v ČR, včetně otázek aplikace zvláštního zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže č. 262/2017 Sb.1 („zákon o náhradě škody“), procesních otázek dokazování a příslušnosti a některých hmotněprávních otázek včetně porušení soutěžních norem, soutěžní škody, příčinné souvislosti, zavinění a odpovědnosti, a promlčení (kapitola 3); a nakonec c) zbytkové hmotněprávní aspekty porušení soutěžního práva mimo okruh témat upravených zákonem o náhradě škody včetně důsledků neplatnosti protisoutěžního jednání, bezdůvodného obohacení a některých nároků poškozených osob (kapitoly 4 a 5).

Smysl tohoto uspořádání se lépe vyjeví (ať už to autorka zamýšlela, nebo ne) z perspektivy hypotetického zájemce o podání soukromoprávní žaloby. Kniha jej uživatelsky vstřícně provede přiměřeným množstvím teoretického základu, trochu vystraší historickým exkurzem do „úspěšnosti“ soukromého vymáhání v České republice, uvede na pravou míru působnost zákona o náhradě škody a jeho možnosti, konfrontuje jej s otázkami žalobní legitimace, rozsahem potřebných tvrzení a dokazování, atd. V tomto ohledu tak kniha směřuje k naplnění své na přebalu deklarované ambice být kromě „výkladové učebnice“ i pomocníkem „v každodenní praxi“.

Publikace je dále opatřena závěrem ve stylu executive summary shrnujícím postupně obsah všech kapitol, seznamem použitých zdrojů (který je vzhledem k aparátu čítajícímu 1576 poznámek pod čarou vyloženě nezbytný), věcným rejstříkem a nakonec i přílohou podávající přehled veřejně známých kauz a rozhodnutí českých civilních soudů týkajících se soukromoprávních nároků v oblasti hospodářské soutěže.

Ostatně, u tohoto přehledu se můžeme zastavit. Českou scénu soukromoprávního vymáhání totiž asi nejlépe vystihuje výrok „nic není praktičtějšího než dobrá teorie“. Publikována byla řada článků, rozborů a příspěvků do mezinárodních sborníků, dva ucelené komentáře k zákonu o náhradě škody a nyní recenzovaná kniha. To vše na pozadí dosud spíše absentující, popř. dosti omezené judikatury, a tedy i omezené zkušenosti z domácí praxe. Vycházeje z přehledu v příloze, lze shrnout, že z necelé čtyřicítky kauz došlo za posledních 20 let k přiznání nároku soudem pouze v několika případech, z poslední doby zejména v kauzách Telefónica proti Teleconsult-International a Asiana proti Student Agency. Co se týče nových procesních institutů zákona o náhradě škody, soudy zatím, byť nikoliv vykonatelně, rozhodly o částečném zpřístupnění důkazů (discovery) v jednom případě (RegioJet proti ČD), ačkoliv Nejvyšší soud právní moc rozhodnutí o zpřístupnění důkazů odložil a ve věci probíhá řízení o dovolání. V létě 2020 (po uzavření rukopisu recenzované knihy) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání v druhé věci, o které je známo, že žalobce v rámci stand-alone řízení podal návrh na zpřístupnění důkazů podle zákona o náhradě škody – Vodafone proti O2. V této věci nižší soudy návrh na discovery zamítly s odůvodněním, že žalobce neosvědčil věrohodnost svého práva na náhradu škody, což je podle zákona o náhradě škody nezbytným předpokladem pro zpřístupnění důkazů. Nejvyšší soud přitom neměl možnost vyjádřit se ke stěžejní, dosud neřešené právní otázce důkazního standardu, který musí žalobce při osvědčování svého práva splnit.

Nicméně recenzovaná kniha bere tuto praktickou mezeru spíše jako výzvu. Pokud některé otázky již byly řešeny Soudním dvorem EU anebo zahraničními soudy, na tuto relevantní praxi erudovaně poukazuje, a tam, kde praxe chybí zcela, zvažuje např. analogické použití praxe soutěžních úřadů etablované ve veřejnoprávní linii. Příkladem první oblasti může být autorčino pojednání o časové působnosti zákona o náhradě škody (kapitola 3.1.2), které analyzuje složité otázky možné retroaktivity norem a dopadu na promlčecí lhůty, včetně případného vertikálního či horizontálního přímého účinku Směrnice ve světle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Cogeco Communications z března 2019. Toto pojednání je komplexní a dobře promyšlené, byť bychom s některými závěry nezbytně nemuseli souhlasit, popř. by vyžadovaly bližší dovysvětlení (např. lze pochopit, že by opožděná implementace Směrnice neměla být na úkor poškozených, proč by ale měla být na úkor domnělých škůdců; negativní dopad na soukromoprávní osoby v rovnoprávném postavení právě může být silným argumentem proti horizontálnímu účinku Směrnice). Autorka v dané souvislosti též čerpá z množství zdrojů. Snad jedinou zajímavou výjimkou, o níž se v dané souvislosti nezmiňuje, je rozsudek Soudního dvora ESVO ve věci E-10/17, Nye Kystlink AS v. Color Group AS and Color Line AS.

Příkladem dalším a zároveň ukázkou autorčiny schopnosti jít až hluboko do zahraniční praxe může být její exkurz do přístupu zahraniční judikatury, ale také doktríny k otázce přičitatelnosti protisoutěžního deliktu tzv. jedné hospodářské jednotce (koncept veřejného práva) proti přičitatelnosti v subjektovém pojetí (český civilistický přístup) v rozsáhlém poznámkovém aparátu citujícím přímo čtyři rozhodnutí soudů jiných členských států a osm zdrojů odborné literatury. Autorka se zde kloní k eurokonformnímu výkladu pojmu „škůdce“, zavedenému zákonem o náhradě škody, v souladu s pojmem soutěžitele (podniku) používaným ve veřejnoprávní linii, opírajíc se přitom také o Směrnici a nedávnou judikaturu Soudního dvora. V dalších oblastech, např. v otázce přijetí opatření na ochranu zájmů osoby povinné v rámci discovery zpřístupnit důkazy druhé straně, autorka důsledně vyplňuje chybějící soudní praxi poukazem na relevantní dokumenty přijaté na evropské úrovni, v tomto případě nového Sdělení Komise o ochraně důvěrných informací vnitrostátními soudy. Opět ač by bylo možné mít proti některým dílčím závěrům autorky výhrady či navrhovat doplnění (např. je otázkou, do jaké míry závěry Soudního dvora v kauze Skanska míří z oblasti přechodu odpovědnosti na právní nástupce na vztahy mezi mateřskými a dceřinými společnostmi a posléze případně na vztahy mezi sesterskými společnostmi), jedná se o sofistikovaně podaný, rozumně odůvodněný a zdroji podložený rozbor předmětné problematiky.

Jdouce v této recenzi poněkud odzadu, od praxe k teorii, musíme podotknout, že i když kniha přiznává svůj sklon být také učebnicí, svou robustní teoretickou základnou až poněkud překvapí. Ta se ale při bližším pohledu nejeví jako samoúčelná. Ilustrovat to lze na kapitole 1.2 (Cíle soutěžního práva EU a role spotřebitele), která pro účely publikace o soukromoprávním vymáhání podává poněkud široce rozkročený výklad o teorii spotřebitelské újmy, účinné hospodářské soutěži (workable competition) a spotřebitelském blahobytu (consumer welfare). Tento však dává autorka obratem do kontextu kategorií přímého a nepřímého odběratele, a to jsou již východiska pro soukromoprávní vymáhání zásadní. Kapitola se tak stává vhodným prekurzorem k pojednání o aktivní legitimaci, soutěžní škodě a příčinné souvislosti (kapitoly 3.2.1, 3.4 a 3.5). K problematice aktivní legitimace by bylo možno v takto vyčerpávajícím způsobem pojaté publikaci očekávat hlubší komparativní rozbor předmětného tématu zejm. na pozadí práva USA (které je v tomto ohledu na federální úrovni odlišné od řešení v EU), kde sice autorka zmiňuje některé základní případy, ale diskutované otázky by si mohly zasloužit hlubší a aktualizovanější rozbor, např. i ve světle kauzy Apple v. Pepper.

Akademická tendence autorky se promítá i do její chuti polemizovat s názory jiných autorů na otázky dosud neřešené praxí anebo v hypotézování o možné souhře zejména hmotného civilního práva s instituty zákona o náhradě škody. Vysokou přidanou hodnotu pro stále se vyvíjející diskurz proto mohou mít např. autorčiny úvahy o problémech kvantifikace škody v některých speciálních situacích (např. tam, kde újma vzniká vlivem protisoutěžního jednání na kvalitu výrobků/služeb nebo dynamiku inovací, subkapitola 3.4.6.3), nebo o koncepčních i praktických otázkách možnosti některých skupin poškozených nárokovat určité typy škod z pohledu teorií adekvátní příčinné souvislosti a ochranného účelu normy (kapitola 3.5.2). Autorka např. argumentuje, že akcionářům/podílníkům poškozených společností by ve výjimečných případech mohlo být umožněno škůdce žalovat přímo, pokud se společnosti rozhodnou škodu neuplatňovat svým vlastním jménem; autorka však zároveň poukazuje na koncepční těžkosti takového postupu a úvahu zakončuje hodnocením, že jako v řadě dalších oblastí bude nutné vyčkat na judikaturu.

Teoretická obsažnost publikace, ilustrovaná na těchto příkladech, ale není nijak na újmu její kompaktnosti. Svá teoretická expozé, praktické příklady a jejich analýzy a modelování možných výkladových variant autorka elegantně vměstnává do 436 stran čistého textu. Lze tedy shrnout, že publikace nezklame čtenáře, kterého text na přebalu navnadil na knihu na poli soutěžního práva zcela unikátní svým pojetím i komplexností. Souhrnně lze tedy předmětnou publikaci hodnotit jako velmi zdařilé dílo komplexně pojednávající o problematice, kterou má v názvu, a to způsobem, který je přínosný jak pro akademiky, tak i praktiky působící v dané oblasti. Lze tak doufat, že daná publikace bude čtena nejen na akademické úrovni, ale i advokáty (jak na straně žalující, tak žalované) a soudci, aby poznatky v ní uvedené mohly obohatit praxi, u které lze předjímat, že se bude s postupujícím trendem k nárůstu soukromého vymáhání soutěžního práva rozšiřovat.

Závěrem ještě faktologická poznámka. V jednom z autorkou napjatě očekávaných případů Wikingerhof v.Booking.com již velký senát Soudního dvora vynesl rozsudek, a to rozsudek vůči soukromoprávním žalobcům velmi vstřícný. Poškozeným umožňuje, aby se navzdory prorogačním dohodám mohli bránit zneužívání dominantního postavení svým smluvním partnerem u soudů států svého sídla.

C. H. BECK // Jiří Kindl, Tomáš Pavelka