Monografie se zabývá vývojem výpůjčky a výprosy jako dvou tradičních institutů závazkového práva, jejichž kořeny sahají k římskému právu a jejichž moderní podoba se utvářela především v průběhu posledních dvou století. Přestože jsou spojeny s běžnými situacemi bezplatného přenechání věci k dočasnému užívání, jejich vývoj poukazuje na obecnější otázky závazkového práva, zejména na hranici mezi právně závazným vztahem a společenskou úsluhou založenou na důvěře, ochotě a bezplatnosti. Kniha sleduje proměny obou institutů od římskoprávních základů přes obecný zákoník občanský, meziválečné rekodifikační osnovy a socialistické občanské zákoníky až po současný občanský zákoník.
Publikace přesahuje rámec historického přehledu právní úpravy. Na základě rozboru kodifikací, jejich přípravných materiálů, dobové odborné literatury, judikatury a archivních pramenů ukazuje, jak se v různých obdobích měnilo chápání výpůjčky a výprosy, jejich systematické zařazení, terminologie i režim odpovědnosti smluvních stran. Současně se kriticky zamýšlí nad otázkou, zda je samostatná právní úprava výprosy vedle výpůjčky i dnes věcně opodstatněná. Kniha je určena právním historikům, romanistům, civilistům i všem čtenářům, které zajímá vývoj soukromého práva a význam historického výkladu pro porozumění současné právní úpravě.
